Rozhovor s Mgr. et Mgr. Janinou Zemanovou, psycholožkou v Centru náhradní rodinné péče

Kdo je Janina Zemanová? Co je v práci vaším nej úkolem?

Především jsem žena staršího středního věku a to v období, kdy moje děti již opustily rodné hnízdo, studují, ale stále se vracejí, jsem tedy v etapě života, kdy mám více času věnovat se práci naplno, dělat aktivity, které mě zajímají a na které dříve třeba čas nebyl. Souvisí to s mojí prací, protože práce psycholožky, kterou dělám, mě hodně baví, maximálně mě naplňuje a dělám ji s láskou. Ráda se učím nové věci, které napomáhají mému profesnímu rozvoji. A práce také přímo souvisí s mým přesvědčením, s mojí životní cestou. Práci v pomáhajících profesích vnímám jako své poslání.

Mým hlavním úkolem, jako psycholožky v Centru náhradní rodinné péče (CNRP), je doprovázení – tady můžu sledovat dítě a celou rodinu po delší časové období. To je velmi důležité a smysluplné. Je tu časová perspektiva, kdy mohu vidět, jak se dítě mění, jak se rodina vyrovnává s tím, že vychovává přijaté dítě. V průběhu života té rodiny přicházejí situace, které vyžadují terapeutický přístup. Ale pak jsou období, kdy se nic neděje, jen se „dolaďují“ některé věci. A ta období se střídají. Doprovázení může být v řádu let a do toho přichází individuální práce. Ať už s dospělým, dítětem nebo celou rodinou. Rodina je systém a vždy, když se něco řeší s jedním jejím členem, samozřejmě se to odrazí i na zbytku rodiny a jejím fungování. Je dobré pracovat se všemi, ale ne vždy to jde. Vztah důvěry je tady velmi důležitý.

Do jaké míry potřebuje podle Vás dítě rodinu pro to, aby bylo šťastné?

Dítě rodinu potřebuje. Rodina dodává pocit bezpečí. Rodina by měla být funkční, to je velmi podstatné. Dítě se v takové rodině učí, jak zvládat život a jak fungovat pak jako dospělý člověk. V takovém prostředí si dítě zkouší různé situace, třeba i kam až může zajít s určitým chováním. Zkouší si, co funguje, co nefunguje a pokud ho okolí má rádo, tak prostě nastaví hranice. Domov má být bezpečným místem, kde se dítěte nezřeknou, když se učí jednat správně i skrze chyby. Rodina je místo, kde dítě sdílí dobré i zlé, kde ho podporují, kde mají radost z jeho úspěchu, kde si může probírat své starosti. Rodina je základním místem, kde by mělo dítě vyrůstat, aby vědělo, jak správně fungovat, až ono samo bude rodičem.

V prostředí náhradní rodinné péče (NRP) je však přítomna ještě rodina biologická, která péči o dítě z nějakého důvodu nezvládala nebo se starat nemohla. Dítě v NRP má život složitější o úkol zapracovat do své identity fakt, že je sice v nějaké rodině vychováváno, ale někde existuje i jeho biologická rodina, ve které se narodilo. Pokud je dítě v pěstounské péči, tak se s biologickou rodinou stýká, pokud je to možné, nebo by s ní v kontaktu být mělo. V období utváření vlastní identity může nastat u dítěte období, kdy se cítí být více členem své biologické rodiny, a kdy si postupně uvědomuje, že tam nebylo všechno dobře. Musí se s tímto faktem vyrovnat, což není jednoduchý úkol. Myslím si, že dost často děti řeší vztah ke svým biologickým rodičům, kde ti rodiče prostě všechno nezvládli. Pokud jde o rodiny osvojitelů, se kterými také pracuji, tam se u dětí tento aspekt také projevuje, i když jsou adoptované a svou biologickou rodinu neznají. Tady pak může být náročné pro všechny zúčastněné, pokud se dítě rozhodne svou biologickou rodinu dohledat, kontaktovat. Jsou děti, které tuto situaci přijmou do svého života a prostě to tak mají, ale jsou děti, se kterými je dobré pracovat proto, aby časem mohly žít vyrovnaný život. A právě podpora psychologa může být v takových situacích velmi přínosná. Iniciativa je však na straně náhradních rodičů. Obrátit se na psychologa určitě není v těchto situacích selháním, ani důkazem toho, že nevím, jak dítě vychovávat. Velká část dětí přicházejících do náhradní rodiny je traumatizovaných, zažily špatné zacházení a pěstouni se s tím musí popasovat v běžném provozu, a to je opravdu složitý úkol. Říct si tedy o pomoc včas a nebýt na to sám je často velká odvaha. Každá situace je řešitelná a my jsme tady od toho, abychom pomáhali.

Odborné přípravy budoucích náhradních rodičů jsou jednou z činností CNRP – může si být zájemce jistý, že po absolvování přípravy náhradní rodičovství zvládne? S jakými obavami žadatelů se nejčastěji setkáváte?

Nemůže si být jistý, ale získá informace, které mu mohou pomoci. Odborná příprava jako kurz trvá 72 hodin, zde se nedají postihnout všechny životní situace. Navíc každý člověk je originální osobnost, má nějaké svoje zážitky z dětství, něco, co ho formovalo jako dospělého. Zájemci o osvojení mají zpravidla za sebou složité období, kdy se snažili o početí vlastního dítěte. Jsou spolu řadu let a příchod dítěte může rovnováhu mezi partnery ohrozit. Je důležité, aby se vše vyrovnalo – když z dvojice, díky přijetí dítěte, vznikne trojúhelník. U pěstounů, kteří třeba i vychovali své děti a mají už nějakou zkušenost s výchovou, bývají také obavy, zda vše zvládnou? Častá je nejistota ohledně období dospívání dítěte – např. představa „puberťáka“, který se rozhodne odejít zpět do své biologické rodiny, nebo strach z patologických projevů – teenager začne krást, brát drogy… Jsou zde zkrátka obavy, že když to dítě „neznají“, tak dospívání bude u něj těžší než v běžných rodinách. My se snažíme pracovat i s těmito obavami, které má ale každý trochu jinak nastavené. V tomto kontextu je odborná příprava startem, startovní čárou, pro to všechno, co náhradní rodiče čeká. Pro nás, jako lektory těchto příprav, je velmi důležité, aby lidé věděli, že se na CNRP mohou obrátit kdykoli, když nějaká náročná životní situace nastane.

Jaký je podle Vás obraz náhradního rodičovství v prostředí české společnosti?

O náhradním rodičovství se u nás stále málo mluví. Mám dojem, že se předkládá spíše negativní obraz, zvláště když se něco děje špatně, to se hned medializuje. Ale málo se mluví o tom, že spousta náhradních rodičů vychová a nachystá do života dítě, které mělo svůj start ztížený. Otevřou mu svoji rodinu a jsou s ním v kontaktu určitě déle, než do jeho 18 let – naučí ho žít běžný život. To je ale příběh, který asi není tak zajímavý. A to je škoda, protože to jsou ty zázraky, které by zasloužily obdiv a potlesk, to jsou krásné, a přitom obyčejné příběhy, které v dnešní době velmi potřebujeme slyšet. A to může změnit obraz náhradního rodičovství u nás a zároveň podpořit další lidi v rozhodnutí stát se pěstounem – což má obrovský význam právě pro ty děti, které stabilní rodinu potřebují.

Co je ten ideál – jak by měl systém náhradního rodičovství vypadat a co pro to můžeme udělat?

Rodina je přirozeným prostředím, ve kterém dítě vyrůstá. Pokud nefunguje biologická rodina, mělo by být samozřejmé, aby dítě přešlo do pěstounské rodiny, alespoň na přechodnou dobu, než se dostane do stálé rodiny. Měl by tedy být dostatek přechodných i dlouhodobých pěstounů, což momentálně není. Nevěnuje se také dostatečná pozornost sanaci biologické rodiny. V systému mi také chybí možnost individuálně školit tzv. krizové pěstouny. Pak je také třeba podpořit a vytvářet možnosti pro sdílení zkušeností mezi stávajícími pěstouny a jejich rodinami, taková setkávání mají velký význam. V neposlední řadě je nutné pracovat s příbuzenskými pěstouny (prarodiči, staršími sourozenci, …) a podporovat je v jejich úsilí vychovávat dítě, které je jejich blízkým příbuzným. Měli by dostávat více informací, více individuální podpory takovým způsobem, jaký ve své nelehké roli potřebují.

Ideálem je, aby veřejnost vnímala pěstounské rodiny pozitivněji a přijímala je. Stigma „vyrostl jsem u pěstounů“, to si řada dětí s sebou nese. Většinová společnost by měla tyto mladé lidi přijímat automaticky. Lidé by měli ocenit, že dítě dostalo šanci a té se chopilo. Jaký bude jeho další život, to je ostatně jen na něm. Děti vychováme, zkusíme jim předat morální hodnoty (s naším nejlepším vědomím), ale co se svým dospělým životem udělají, jak budou fungovat, jak se dokážou rozhodovat, ovlivníme jen málo. Přála bych si, aby společnost celkově pochopila, že náhradní rodiče se snaží pro svěřené děti dělat maximum, tak jako my ostatní. A že to má smysl. Obrovský.