Rozhovor s Radkou Koňaříkovou

Přinášíme vám rozhovor s Radkou Koňaříkovou, naší kolegyní, psycholožkou, která pracuje s rodinami po celém Zlínském kraji a to převážně přímo u nich doma.

Jaké pro tebe byly první 4 měsíce v Poradenském a krizovém centru?

Baví mě to, je to zajímavá práce. Líbí se mi kolektiv, ve kterém jsem. Věci v rámci služby se jako tým snažíme probírat a řešit otevřeně. Dá se říci, že je mezi námi vzájemná velká pomoc. Vnímám, že se postupně posunuji ve své práci a získávám nové zkušenosti. To, co se člověk naučí ve škole, je jiné, než potom v praxi. Při terénní práci mě baví ta nutnost improvizace, přizpůsobení se dané situaci. Líbí se mi, jak je práce kreativní.

Co nového ses naučila?

V rámci našeho školení psychiatrického minima nám byly například představeny možné techniky, které můžeme využít při práci s úzkostným člověkem. Naposledy jsem použila metodu motýlího doteku, kdy se člověk jakoby sám obejme a „poplácává se“ a v dalším kroku zaměřuje pozornost na jednotlivé smysly, co vidí, co cítí a získává tak stabilizaci, která mu pomáhá mít „pevnější půdu pod nohama“. Dech a srdeční tep se dostává do klidnější roviny.

Tvá práce tedy spočívá i v rozvíjení kompetencí rodičů a dětí?

Ano a jsem ráda za situace, kdy dochází k podpoře jejich vzájemné komunikace, vztahu. Tím, že se rodině podaří alespoň dílčí uklidnění, se vytváří potenciál pro porozumění, pro postupné odstranění bariéry, která tam může být. Často je to potřebné v případech střídavé péče o dítě. Používám také projektivní techniky, které pomáhají v navázání důvěry a k otevření tématu. Důvěra je u dětí klíčová. U nich se mi to zatím daří zjišťováním zájmů nebo jak tráví čas. Děti mi pak například doma ukazují novou hračku nebo chtějí něco namalovat, a to bývá první krok k tomu, abychom mohli postupně začít řešit danou situaci.

Jaká témata jsi řešila naposled?

Zakázka byla dítě agresivní ve škole. To však nemusí být vůbec o „nevychovanosti dítěte“, což často bývá automatickou „nálepkou“ daných projevů. Může jít o obranný mechanismus, kdy je dítě pod tlakem – například ze strany spolužáků – a těžko se s tím vyrovnává. Nebo ten tlak může ventilovat sebepoškozováním, protože si dítě se situací neví rady. Takže se snažím hledat a zaměřuji se na zjišťování spouštěcího mechanismu tohoto chování.

V čem vnímáš rozdíl mezi ambulantní a terénní formou práce?

Každá forma má své pro a proti. U ambulantní formy se jedná o prostředí, které není přirozené, což samozřejmě může někomu vyhovovat více a někomu méně. Pro terapii se však jedná o klidnější prostředí. U dětí k získání důvěry častěji pomáhá, když jsou spíše ve svém přirozeném prostředí. Avšak doma mají více podnětů, díky nimž mohou být ve spolupráci nepozornější. V terénu v rodině ale zase vidím více možností, které mohu využít k navázání bližšího kontaktu s rodinou. Je skvělé mít možnost volit jednotlivé formy práce v prostředí dle aktuálních potřeb našich klientů.

Kam chceš posunovat svou praxi?

To je otázka, nad kterou přemýšlím neustále , protože je spousta věcí, které bych chtěla dělat. Tím, že mám výcvik i v taneční a pohybové terapii, baví mě také jóga, tai chi, naučila jsem se více vnímat své tělo a zajímám se, jak se lépe starat o své zdraví. Mám zájem se ve své práci více věnovat propojení jednotlivých oblastí biopsychosociálních. Ráda hledám cesty, jak a co nejlépe u člověka nastavit, aby se všechny oblasti doplňovaly. Například určité pohybové cvičení může pomoci při problémech se spánkem, dále se člověk může naučit pracovat s dechem při stresu, úzkosti, anebo se dozví, jakou relaxaci má pro zklidnění provádět.

Organizace prošla sloučením, zahájila projekt, realizujeme další aktivity. Jak vnímáš PKC?

Nastoupila jsem do PKC až v momentě, kdy byla organizace sloučená, takže jsem už nastoupila do rozjetého vlaku. Jsem ráda, že mám možnost poznávat a být v kontaktu s kolegy i z dalších služeb, třeba i v rámci neformálního setkávání. Vítám přátelskou atmosféru mezi pracovníky, protože je důležitou součástí toho, aby se člověku dobře pracovalo. Přijde mi hodně pozitivní i komplexnost poskytování 6 služeb, kdy můžeme jako organizace nabídnout nejen sociální práci a psychologické poradenství, ale právní radu, krizovou pomoc, …

Co plánuješ do konce léta?

Přihlásila jsem se na kurz sebeobrany, který mě teď moc baví. A ještě mě čeká hodně práce doma i na zahradě.

Co bys ještě ráda doplnila? Vzkázala?

Jsem ráda, že jsem součástí služby SAS. Je to zajímavá práce s rodinami. V PKC se mi líbí nastavení a fungování služeb, i přestože se vše po sloučení organizace ještě dolaďuje. A přeju si, aby člověk při prvním setkání s někým novým, koho ještě nezná, si nedělal rychlý úsudek o něm. I když to není snadné, spíše se snažit naslouchat člověku a dát mu čas k lepšímu poznání. Dnes je bohužel časté, že si lidé dělají rychlé závěry o druhých, anebo mají už dopředu určité předsudky. To nás pak ale může brzdit, ochuzujeme se o nové podněty, zkušenosti s novým člověkem. Třeba i vstřícný úsměv někoho druhého nám může rozjasnit den