Stát se pěstounem je smysluplné, ale i zodpovědné rozhodnutí. – rozhovor s vedoucí CNRP Renatou Halovou

Stát se pěstounem je smysluplné, ale i zodpovědné rozhodnutí. A není jednoduché.   
Vyžaduje odvahu, zralost a ochotu přijmout dítě se vším, co si do nového domova přináší. O tom, kdo dnes o pěstounství uvažuje, s jakými výzvami se pěstouni potýkají a proč v tom nejsou sami, mluví vedoucí Centra náhradní rodinné péče Mgr. Renata Halová. Rozhovor přibližuje každodenní realitu pěstounské péče i smysl práce těch, kteří náhradní rodiny dlouhodobě doprovázejí.

• Kdo dnes nejčastěji přichází s myšlenkou stát se pěstounem nebo osvojitelem – a čím se liší od lidí před deseti lety?

„Pokud se ohlédnu zpět, zájemců o náhradní rodinnou péči je dnes méně než dříve a zároveň přicházejí s mnohem konkrétnějšími představami o tom, jaké dítě chtějí přijmout. Nejčastěji se setkáváme s žadateli, kteří už mají vlastní, někdy i dospělé děti a cítí, že mají stále kapacitu i chuť vychovávat další. Přicházejí k nám ale také lidé, kterým se nedaří mít vlastní děti – a to jak v případě osvojení, tak pěstounské péče. Často jde o osoby, které se nacházejí na nějaké životní křižovatce, ať už v profesním, nebo osobním životě, a právě v pěstounství vidí nový impulz.

Zároveň se dnes častěji setkáváme s tím, že zájemci mají mnohem konkrétnější představy o specifikách dítěte, jehož výchovu by byli schopni zvládnout. Občas se vyskytují názory, že pěstounská péče na přechodnou dobu je snažší, navíc má určité výhody, protože nahrazuje běžné zaměstnání. V praxi však může být velmi náročná – střídají se děti různého věku, se zdravotními či psychickými obtížemi, které potřebují vysokou míru přizpůsobivosti a odolnosti ze strany pěstounů. Naopak dlouhodobá pěstounská péče může přinášet větší stabilitu, kontinuitu a možnost hlubšího ukotvení dítěte v rodině.

V porovnání s minulostí se také častěji setkáváme se samožadateli, především ženami. Tato forma je možná, ale klade vyšší nároky na schopnosti pěstouna, jeho zdroje z širší rodiny a obvykle neumožňuje přijímání sourozeneckých skupin nebo dětí s výrazným handicapem. Zájemci jsou často vyššího věku než dříve, což souvisí i s celkovým trendem pozdějšího rodičovství. Z naší zkušenosti platí, že předchozí rodičovská zkušenost bývá pro pěstounství velkou výhodou.“

• Jaké jsou největší výzvy pro pěstouny v prvním roce?

„Největší výzvou v prvním roce je bezpochyby adaptace dítěte na novou rodinu, a to bez ohledu na to, zda jde o dlouhodobou pěstounskou péči nebo pěstounskou péči na přechodnou dobu. Do přechodné pěstounské péče děti zpravidla přicházejí přímo z biologické rodiny, často zanedbané, traumatizované, bez základních hygienických návyků. Posláním pěstounů je dítě zklidnit, zajistit mu bezpečí a potřebnou péči, pomoci mu dohnat vše, o co bylo v předchozím období ochuzeno.

U dlouhodobé pěstounské péče může být začátek někdy jednodušší, zejména pokud dítě přichází z péče pěstouna na přechodnou dobu. I tak ale první rok přináší mnoho výzev spojených se sžíváním, budováním vztahů a hledáním rovnováhy v nové rodině. Přestože pěstouni absolvují odborné přípravy, realita každodenního života může být jiná – od teorie k praxe vede ještě dlouhá cesta.

Častým tématem jsou také vztahy mezi dětmi v náhradní rodině. Biologické děti pěstounů mohou mít pocit, že už nejsou na prvním místě, i tomu je potřeba věnovat pozornost. Významnou oblastí je rovněž předškolní a školní docházka. Děti bývá obtížné umístit do mateřských škol kvůli kapacitám, některé z nich potřebují odklad školní docházky, tento je dnes administrativně i systémově složitější prosadit.
Další výzvou jsou práva a povinnosti pěstounů. Ty bývají v soudních rozhodnutích často vymezeny jako takzvaně běžné, a k některým zásadnějším rozhodnutím je pak nutný souhlas biologických rodičů. V praxi se však situace postupně zlepšuje a soudy dnes častěji pěstounům přiznávají širší, nadstandardní práva.

Velmi citlivou oblastí jsou také kontakty dítěte s biologickou rodinou. Pěstouni se s rodiči dítěte často setkávají poprvé, společně se nastavují pravidla, frekvence i forma kontaktů – ať už osobních, telefonických nebo písemných. Pro mnohé děti mohou být tyto kontakty zdrojem neklidu a nejistoty a pěstouni se s touto realitou musí postupně sžít a nevnímat ji jako ohrožující. Právě v těchto situacích je důležitá role doprovázející organizace, na kterou se pěstouni mohou obracet s žádostí o podporu, poradenství i praktickou pomoc.“

• S čím se na vás pěstouni obracejí nejčastěji?

„Pěstouni se na nás nejčastěji obracejí s otázkami a potížemi spojenými s výchovou dětí – ať už doma, nebo ve škole. Řeší se například problémy v učení, obtíže v navazování a udržování vztahů s vrstevníky, respektování autorit a nastavených pravidel, ale také smysluplná náplň volného času. Často jde o situace, kdy pěstouni cítí, že potřebují nadhled, odborné vedení nebo jen ujištění, že postupují správně.
Velkým tématem bývá také hlídání dětí a takzvaná odlehčovací péče. Dříve bylo možné zajistit hlídání prostřednictvím blízké osoby, kterou hradila doprovázející organizace, současná legislativa však tuto možnost výrazně omezuje. Pěstouni proto hledají jiné cesty, jak si odpočinout nebo si zajistit čas pro sebe – například prostřednictvím volnočasových organizací, příměstských či pobytových táborů nebo hlídacích agentur, s jejichž výběrem jim pomáháme.

Velmi často nás pěstouni oslovují také v souvislosti s kontakty dětí s biologickou rodinou. V těchto situacích fungujeme jako podpora pro dítě i pěstouny a zároveň dohlížíme na to, aby kontakty probíhaly bezpečně a měly pro dítě smysl. Nejde jen o samotná setkání, ale také o jejich přípravu a následné zpracování toho, co dítě během kontaktu prožívá.

Stále častěji pěstouny doprovázíme také do školských zařízení. Pedagogům zde pomáháme porozumět specifikům náhradní rodinné péče, vysvětlujeme možné příčiny chování dětí a společně hledáme způsoby, jak dítě ve škole podpořit. Pro pěstouny je často velkou úlevou, když v těchto náročných jednáních nejsou sami a mají podporu klíčové pracovnice.“

• Jaká představa o pěstounství nebo adopci lidem nejvíc brání udělat první krok – a přitom není pravdivá?

„Jednou z častých mylných představ je, že o náhradní rodinnou péči mohou žádat pouze páry, a to muž a žena. Ve skutečnosti mezi žadateli máme i samožadatele nebo stejnopohlavní páry, a to jak v případě dlouhodobé pěstounské péče, tak pěstounské péče na přechodnou dobu.
Další rozšířený omyl spočívá v přesvědčení, že zájemců o náhradní rodinnou péči je dostatek, případně že systém je „přehlcený“. Opak je bohužel pravdou. Zájemců je dlouhodobě nedostatek a reálně hrozí, že některé děti budou muset být umísťovány do dětských domovů jen proto, že pro ně není k dispozici náhradní rodina.

Často se také setkáváme s obavou, že pěstouni budou muset děti vracet biologickým rodičům, pokud o to projeví zájem. Ve skutečnosti k tomu dochází jen výjimečně – pouze v případech, kdy rodiče prokážou stabilní a bezpečné životní podmínky a zároveň si to přeje i samotné dítě. Statisticky jde o velmi malé množství případů. Zároveň je ale důležité říct, že biologická rodina zůstává součástí života dítěte – tvoří jeho historii a identitu – a právě s touto realitou se pěstouni učí pracovat.“

• Jaké trendy nebo změny v systému NRP vidíte v posledních letech? – Mění se děti, které dnes do náhradní rodinné péče přicházejí? A co to znamená pro rodiny, které o ní uvažují?

„Oblast náhradní rodinné péče v posledních letech prochází řadou změn, a to jak v legislativě, tak v samotné praxi. Některé z těchto změn vnímáme pozitivně, jiné přinášejí nové výzvy. Pro nás jako doprovázející organizaci je významnou změnou například to, že v případě, kdy je dítě svěřeno do péče např. babičce nebo tetě. I tito pečující totiž často potřebují podporu, poradenství a intenzivnější kontakt se sociálním pracovníkem.

Zároveň se ale výrazně mění děti, které dnes do náhradní rodinné péče přicházejí. Stále častěji jde o děti, které jsou výchovně náročnější a jejichž výchova vyžaduje větší odbornost, trpělivost i spolupráci více profesí. Jedním z hlavních důvodů je dlouhodobý nedostatek náhradních rodičů. Děti tak často zůstávají ve svém původním prostředí déle, než by bylo žádoucí, a do náhradních rodin odcházejí až ve chvíli, kdy už mají za sebou nějakou dlouhotrvající negativní zkušenost. Práce s nimi je pak složitější a náročnější.

Zároveň stále platí obecně sdílený názor, že péče vlastní rodiny by měla být upřednostňována před péčí cizích osob. Pokud ale není k dispozici bezpečné a stabilní rodinné prostředí biologické rodiny, je náhradní rodinná péče pro dítě tou nejlepší možnou alternativou.

Pokud by zájemců přibývalo, děti by mohly do náhradních rodin odcházet mnohem dříve a negativní dopady jejich předchozích zkušeností by byly menší. Velkou motivací pro budoucí pěstouny může být i skutečnost, že na tuto roli nejsou sami. Součástí doprovázení je dlouhodobá odborná podpora, psychologická pomoc, vzdělávání, odlehčovací péče i asistence při kontaktech s biologickou rodinou. To vše pomáhá pěstounům zvládat náročné situace a poskytovat dětem stabilní a bezpečné zázemí.“

• Můžete uvést příklad, kdy podpora PKC výrazně pomohla překonat krizovou situaci?

„Konkrétních situací, kdy doprovázení sehrálo klíčovou roli, by se dalo uvést mnoho. Často se například setkáváme s tím, že dítě přichází do pěstounské péče na přechodnou dobu a velmi obtížně se adaptuje na nové prostředí. Pěstouni jsou v takových chvílích pod velkým tlakem a potřebují intenzivní podporu. Klíčová pracovnice je s nimi v úzkém kontaktu – osobně i telefonicky – pomáhá jim porozumět chování dítěte, poskytuje praktické poradenství a nabízí prostor pro sdílení. Pokud je to potřeba, zprostředkujeme dítěti i pěstounům odbornou psychologickou pomoc, která pomáhá stabilizovat situaci a vztahy v rodině.

Další častou krizovou oblastí je školní prostředí. Některé děti v náhradní rodinné péči mají výrazné potíže s chováním nebo učením a ve škole pak dochází k opakovaným konfliktům či kázeňským přestupkům. Klíčová pracovnice se v těchto případech účastní jednání ve škole nebo případových konferencí, kde je pěstounovi oporou a společně s pedagogy hledá řešení v nejlepším zájmu dítěte. Pro pěstouny je velmi důležité, že v těchto náročných situacích nejsou sami a mají potřebnou podporu.

Do třetice bych zmínila situace, kdy jsou velmi problematické kontakty dítěte s biologickou rodinou. Tyto kontakty mohou mít výrazný dopad na psychický stav dítěte – i když se třeba děti na své rodiče těší, mohou se objevit problémy se spánkem, impulzivitou nebo jídlem. V takových případech nastavujeme asistované kontakty za přítomnosti klíčové pracovnice. Dítě, pěstouny i biologické rodiče na setkání připravujeme, snažíme se předcházet rizikům a zajistit, aby kontakty byly pro dítě bezpečné a měly smysl. Právě v těchto situacích se ukazuje, jak důležitá je dlouhodobá a stabilní podpora náhradních rodin.“

• Kdybyste mohla vzkázat jednu věc lidem, kteří o náhradní rodinné péči uvažují, ale mají strach – co by to bylo?

„Řekla bych jim, že strach je přirozený a aby se pokusili jej překonat. Důležité je, aby byl vyvážený správnou motivací a dostatkem informací. Ať už od zkušených pěstounů, pracovníků OSPOD nebo doprovázejících organizací.

Vždy jsem se snažila žadatelům vysvětlit, jak je důležité přijmout dítě takové, jaké je, se všemi jeho nedostatky, dát mu domov, lásku, péči, doprovodit ho na cestě k dospělosti. Dítě by mělo vědět, že má místo, kam se může vracet, i když už bude samostatné. Přála bych si, aby přibývalo lidí, kteří mají odvahu udělat tohle zodpovědné, ale zároveň smysluplné rozhodnutí.“

Více o službě Centrum náhradní rodinné péče ZDE.